Centroprojekt a poválečná průmyslová architektura

Zlínský Centroprojekt zanedlouho oslaví sto let své existence. Právě činnost této projekční organizace, která po druhé světové válce navrhovala textilní, kožedělné a zpočátku také keramické a sklářské závody přiblížila přednáška Jana Zikmunda, která proběhla 5. prosince 2023 v Infopointu baťovského bydlení. 

V roce 1925 obuvnická firma Baťa zřídila samostatné oddělení, jež mělo na starost vypracování projektové dokumentace i samotnou realizaci továrních, obytných a společenských budov podniku. Sehraný tým složený z architektů, inženýrů, statiků, urbanistů a technologů se podařilo zachovat i přes četné reorganizace po druhé světové válce: hned v roce 1945 bylo oddělení spolu s celou firmou Baťa znárodněno, roku 1948 z něj vznikl národní podnik Stavosvit, a zatímco prováděcí složka zajišťovala výstavbu všech druhů staveb, projektová se zaměřovala převážně na stavby průmyslové a v roce 1952 byla přeměněna na národní podnik Projekční závody lehkého průmyslu Gottwaldov. O rok později byl ustanoven Státní ústav pro projektování závodů lehkého průmyslu se sídlem v Gottwaldově a v roce 1958 z něj vznikl Státní ústav pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov.

Přečkat všechny tyto změny, a zachovat tak kontinuitu slavné meziválečné tradice by se pravděpodobně nepodařilo bez dvou výborných organizátorů – Jiřího Voženílka a Vladimíra Kubečky. Voženílek přišel do Baťova koncernu v roce 1937, roku 1946 se po odchodu Vladimíra Karfíka do Bratislavy stal vedoucím projekčního oddělení a působil tu s krátkou přestávkou do září 1948, kdy byl zvolen ředitelem Stavoprojektu. I Vladimír Kubečka, též vynikající architekt, se po zestátnění projekčních kanceláří a stavebních firem věnoval manažerské práci a roku 1952 se stal prvním ředitelem Státního ústavu pro projektování závodů lehkého průmyslu, pozdějšího Centroprojektu.

Přes všechny požadavky na typizaci a univerzalitu průmyslových budov se z architektury vznikající na půdě Centroprojektu po celou dobu nevytratil rukopis autorů. Jeho podobu do poloviny šedesátých let určovaly především legendy zlínské architektury – Zdeněk Plesník a Miroslav Drofa. U nich se vyškolily další generace vynikajících architektů a architektek. Za všechny můžeme jmenovat Zdeňka Chládka, Jiřího Jenerála, Ludvíka Jungwirtha, Danielu Jungwirthovou, Jiřího Kotáska, Milana Možného, Jana Pazderu, Zdeňka Přibyla, Ivana Přikryla nebo Vojtěcha Šplháčka. Jejich realizace najdeme na celém území bývalého Československa a patřily k tomu nejlepšímu, co se zde pro průmysl postavilo. Řadu těchto staveb představí výstava s katalogem, plánovaná na rok 2026.

Zlínskou architekturu systematicky mapuje spolek aArchitektura a výsledky svého výzkumu představuje na stránkách Zlínského architektonického manuálu a řadě osvětových akcí pro veřejnost.